Záleží na věku? Tuhle otázku si kladu dnes a denně…ještě jsem se nebyla schopná dobrat závěru. Každý říká něco jiného. Starší generace samozřejmě dupe za svůj věk a za svými „životními“ zkušenostmi, které mě pokaždé neuvěřitelně rozzuří. Jak jinak, dokud nebudu mít na obličeji vrásky, jak škarpy vedle silnice, nebudu mít na očích popelníky a chodit o hůlce, nevím o životě nic. Ale nehodlám se smířit s neustálým poučováním z jejich strany. Doufám, ode mě není očekáváno, že si budu všechny jejich duchaplné rady pamatovat a nedej bože je dodržovat. Protože kdybych tak učinila, tak jsem chodící příručka na šťastný život. Nechoď tam a tam, nedotýkej se toho a toho, udržuj odstup od těch a těch a hlavně, víš co říkal Lenin – učit se, učit se, učit se. Jsem ráda, že Lenin není moje babička. Ale zase jim to nemůžu mít za zlé, myslí to dobře, nechtějí, abych si nabila hubu, tak jako oni. I když ty pravidelné roztržky u nedělního oběda by se mohly vynechat.
Matěj - kolik myslíte, že ho čeká pouček a chytrých rad?Kristýna Gottfriedová
A nebo,…teď mě napadlo, třeba je to úděl všech, poučovat a radit. Jako se dědí talent na matematiku a fyziku, tak by se třeba mohl genově předávat tenhle poučovací talent, který mají někteří neuvěřitelně vyvinutý, to se musí uznat. Nutí mě to přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby se ztratily všechna poučení. Asi by to vedlo k úplnému zmrzačení, nebo vymícení lidstva. Nikdo by nám od narození neříkal: „Nestrkej do té zásuvky tu tužku!“, nebo „Ale, ale, do mixéru se strkají rybičky, ne prstíky!“ o několik let déle „Na to si dej bacha, chodí tu spoustu cizinců, naloží tě do auta a už tě neuvidíme,“ – (jaká by to byla škoda). Takhle bych mohla pokračovat a popsat stránku, dvě nebo ležatou osmičku. Takže by po světě chodily příšerky S.R.O., kterým by chyběly prsty (ale měly by k večeři prstíkovou pomazánku), měly by velký odběr elektřiny z důvodu zastrčené tužky v zásuvce – (z toho by jim při nejmenším stály vlasy na hlavě) a nakonec (kdyby je předtím nezlikvidoval elektrický proud) by je do auta sbalili cizinci a bylo by po příšerkách. Takže vůbec nemusí přijít nic jako náraz meteoru, nebo srážka s jinou planetou, globální oteplování nebo přílet ufonka, stačí prostě týdenní půst v poučování (ale možná, že by stačilo i míň) a apokalypsa je na světě. A to mě na tom děsně štve, že se budu muset celý svůj život nechat poučovat pro svoje dobro a dobro ostatních. Jaká to nespravedlnost, vůbec se mi to nelíbí, protože jak já bych ráda skákala z okna pro zábavu, jezdila na zimním stadionu v tričku a kraťasech (pardon, to se sem nehodí, to už statečně dělám a koleduju si o revma v kloubních prostorách) nebo lepila žvýkačky pod konferenční stolek v obýváku a vytvářela tak novodobé umění, nedá se nic dělat, pro umělce je tu příliš málo místa a pro mládí ještě míň.
Takže tento úkon nemá řešení, poučovat se poučovalo, poučuje se a poučovat se bude a věk v tom nehraje dominantní roly, protože mojí babičku poučuje o rok starší děda, babička poučuje moje rodiče a mě stejně jako nás poučuje děda, rodiče poučují mě a jak posloupnost řečená Rozmnožovaciho posloupnost určuje, já nevidomky čekám na dalšího otroka v řadě, ať už to bude zcela cizí dítě nebo snad ještě za dlouho opravdu moje dítě, kterému budu moct předat „příručku pro šťastný život“.
„A nešťourej se v tom nose, když to čteš!“
